Projekt Horská dráha mysli vznikl z potřeby popsat realitu života člověka s bipolární poruchou. Začala jsem nejprve psát blog a nakonec jsem se rozhodla sepsat svoje příběhy do knihy, která by mohla pomoci lidem s BAP a hlavně také lidem, kteří mají někoho takového ve svém okolí.
Ne všechno, co se odehrává v hlavě, je vidět navenek. Někdy člověk působí v pořádku, ale uvnitř se snaží udržet rovnováhu v něčem, co se nedá úplně ovládnout.
Kniha Na horské dráze mysli ukazuje život s bipolární poruchou tak, jak se skutečně žije.
Jde o autentický příběh o hledání rovnováhy, o vztazích, o nepochopení i o podpoře.
Cílem projektu je přinést větší porozumění tomuto onemocnění a dostat tento příběh mezi lidi, kteří ho možná právě teď potřebují slyšet.
Ukázka z knihy:
„Když jsem se poprvé dozvěděla svou diagnózu, byl to pro mě šok. Ale ještě větší šok bylo sledovat, jak na ni reaguje moje okolí, moji blízcí.
Moji rodiče to dlouho nedokázali přijmout. Maminka se mě snažila uklidňovat tím, že „to nemůže být tak hrozné“ a že „to chce jen silnou vůli“. Táta mlčel. Měl mě rád, ale nedokázal o tom mluvit. Možná se bál, možná si připadal bezmocný. Bylo těžké jim vysvětlit, že bipolární porucha není jen „špatná nálada“ nebo „zhoršené období“. Že to není něco, co můžu přemoct sama. Že nestačí chtít.
Měla jsem pocit, že se snažím vysvětlit barvy někomu, kdo vidí jen černobíle. Trvalo to roky, než pochopili, že to není moje volba. Že se nesnažím být komplikovaná, že se nesnažím přitahovat pozornost. Že se prostě snažím přežít.
Můj druhý manžel byl jiný. Od začátku se snažil porozumět. Nevyhýbal se těžkým otázkám, nikdy nebagatelizoval moje pocity. Zjišťoval si informace, četl o nemoci, mluvil se mnou, i když bylo těžké najít slova. Byl tam, když jsem potřebovala pomoc, ale i když jsem si myslela, že ji nepotřebuji.
Sám musel hodně obětovat. Moje výkyvy nálad, mé úzkosti, má období, kdy jsem se zavírala do sebe, to všechno musel zvládat se mnou. Ne vždycky to bylo jednoduché. Byly chvíle, kdy nevěděl, co dělat. Kdy se bál, že mě ztratí, že se mi něco stane. Ale nikdy neodešel. A za to mu budu vděčná navždy.“
