Eliška se narodila jako zdravé miminko v roce 2016 a až do svých 3,5 let neměla žádné zdravotní problémy. V červenci 2019 se však v noci vzbudila s pronikavým pláčem, že ji bolí bříško. Neměli jsme ani tušení, že právě začal boj o její život.
To léto jsme byly nespočetněkrát na pohotovosti pro stále silnější bolesti zad a bříška. Pokaždé nás poslali domů s tím, že se z toho Eliška vyspí a že to není nic vážného. Až díky změně pediatra se věci daly do pohybu a Eliška absolvovala sonografické vyšetření, následně byla hospitalizována ve FN Ostrava, kde měli podezření na zánět ledvin. Jelikož se ale ani po třech týdnech hospitalizace její stav nezlepšil a bolesti naopak zesílily, podstoupila Eliška magnetickou rezonanci a následně odběr kostní dřeně, který prokázal metastatický Neuroblastom retroperitonea IV. kl. st. s infiltrací do kostní dřeně.
Druhý den nás se slovy „Jestli Vám někdo dokáže ještě pomoct, tak je to tam“, transportovali na dětskou onkologii do Brna, kde jsme strávily rok a půl intenzivní léčbou. Léčba byla nesmírně náročná, nejen samotným průběhem, ale také dopady Eliščiny nemoci a léčby, které na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned v samotném začátku musela nosit Eliška vyztužený korzet na vystužení páteře, aby zabránila dalším frakturám obratlů, kterých měla v tu chvíli čtyři. Jedna z chemoterapií, kterou během první léčby dostala, byla velmi toxická a natrvalo poškodila Elišce sluch, kdy prakticky neslyší na pravé ucho a na levé asi 70%, a musí nosit sluchadla.
Léčba se skládala ze 6 bloků chemoterapie, operace, vysocedávkové chemoterapie s následnou transplantací kostní dřeně, ozařování a bio-léčby. Po roce a půl dosáhla Eliška kompletní remise a my jsme si oddychly, že je všechno zlé za námi.
Eliška se pomalu začala znovu zařazovat do běžného života, narostly jí vlásky, nastoupila do školky a chystala se na zápis do školy. Kontroly v Brně byly pravidelné jednou za 3 měsíce, a tak to vypadalo, že je všechno zlé minulost. Remise trvala necelé dva roky, kdy v dubnu 2023 přišlo další zklamání. Přešetření ukázalo recidivu onemocnění, nové tři ložiska v pánvi, a tedy celý boj s nemocí nanovo. Následovalo 9 bloků chemoterapie a bio-léčby, kdy Eliška trávila vždy týden v nemocnici a 14 dní doma, z toho týden si nosila v batůžku na zádech 24 hodin bio-léčbu, která ji po celou dobu kapala katetrem.
Eliška byla z léčby stále více psychicky i fyzicky zesláblá a věta „maminko, já už s tím nechci bojovat“ mě srazila na kolena. Přesvědčovat malou holčičku, která neměla sílu se udržet na nohou, aby byla silná a statečná, bylo nesmírně těžké, protože i mně samotné síla doufat v lepší zítřky docházela. Ale povedlo se a i tentokrát se podařilo dosáhnout kompletní remise a Eliška mohla přejít na roční metronomickou léčbu, která spočívá v každodenní malé dávce chemoterapie v sirupu a jednou za 14 dní dojíždět na dětskou onkologii do Brna, kde probíhaly kontroly a zároveň dostávala chemoterapii nitrožilně.
Ani tentokrát jsme se ale neradovaly dlouho a poslední přešetření před ukončením metronomické léčby v únoru 2025 ukázalo, že léčba nezabírá a že má Eliška nové aktivní ložisko v kyčelním kloubu.
Znovu nás tedy čeká několik bloků agresivní chemoterapie a případně navazující biologická léčba s nejistou prognózou. Neumím si ani představit, že musím Elišce oznámit, že nás to peklo čeká znovu. Že znovu přijde o vlásky, nebude moci chodit do školy, mezi své kamarády, a že znovu její milované léto strávíme v nemocnici, místo u vody, kde je Eliška nejšťastnější. Věřím však Eliščině síle a odhodlání se se vším rvát do posledních sil a že to spolu znovu zvládneme, ať to bude jakkoliv náročné.
