V České republice je více ohrožených, týraných a zneužívaných dětí než možných náhradních domovů, kde by tyto děti mohly hledat pocit bezpečí a lásky. Pojďme to změnit. Pojďme vytvořit láskyplný domov pro ohrožené děti.
Děti by si měly užívat dětství – i když zrovna nemohou být se svou biologickou rodinou. Budujme dětem šťastné vzpomínky na dětství, potřebují to, potřebují nás.
Děti potřebují cítit lásku, zájem i bezpečí
Příběh z praxe:
Dodnes mám před očima tvář malého pětiletého chlapečka, kterého jsem potkal v jednom nejmenovaném ústavním zařízení. Rozražený ret, monokl, bilaterální modřiny, strach v očích. Přibíhá ke mně svým neohrabaným dětským způsobem a kouká mi do očí. Pak se napřáhne a svou ručičkou mě praští do nohy, výše nedosáhne. Kouká. Koukám. Klekám si k němu.
„Já ti neublížím, neboj,“ šeptám.
Hledí na mě, přikročí blíž a vší dětskou silou mě udeří do obličeje. Hned poté mi dává další facku. Koukám na něj a soustředím se na svůj výraz, nesmí v něm spatřit ani náznak vzteku, hněvu nebo hrozby. Nezlobím se na něj, chápu ho – neví, jestli mu nelžu, jestli mu také neublížím, neví, jestli je v bezpečí. Otáčí se, ze země sbírá kámen a snaží se mě udeřit do obličeje. Úder vykrývám, kámen beru a zahazuji. Spouští ruce a nastavuje tvář, očekává odplatu, očekává bolest… jako už tolikrát za svůj krátký život.
„Já ti neublížím, nikdy ti neublížím…,“ šeptám a hladím ho po tváři. Vytřeští oči a na chvíli ztuhne. Kouká na mě. Koukám na něj, hladím ho. Jde ke mně blíž, jde se zaťatými pěstmi. Zavírám oči, aby viděl, že se nebojím, že se nebráním, že se s ním nebudu prát a že mu nic nehrozí. Dostávám další úder. A další. A další… Hladím ho dál po vlasech. „Já ti neublížím.“ Úder za úderem a pak pauza. Nic se neděje, pouze ticho a hlazení. Z ničeho nic se na mě vrhá a začíná mě pevně objímat. A plakat. Objímám ho, nechávám ho plakat i křičet. Je v bezpečí a ví to.
V roce 2023 nakladatelství Portál publikovalo knihu o naší praxi z ústavní péče a o metodách, se kterými pracujeme, plnou dětských kazuistik a skutečných příběhů. Tato kniha se stala několikrát za sebou bestsellerem v mnoha knihkupectvích.
Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP)
To, že existují dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy (tzv. pasťáky) a diagnostické ústavy, o tom většina lidí ví. Prostor široké veřejnosti méně známý, je ZDVOP, přitom se pro většinu dětí stává první záchrannou lodí, když jim někdo ubližuje
ZDVOP poskytuje dočasný pobyt dětem (0–18 let), o které se momentálně nemůže /nesmí/nechce postarat vlastní rodina. Díky této široké věkové flexibilitě lze přijímat i sourozence a nerozdělovat je – např. při umístění do dětského domova musí být dítěti nejméně 3 roky, a tak mnohdy dochází k rozdělování sourozenců (starší tam, mladší jinam.)
Chceme, aby si všechny děti mohly užívat dětství naplno – beze strachu a strádání.
