REPRÍZY DIVADELNÍHO PŘEDSTAVENÍ
O LIDECH, KTEŘÍ CHTĚLI MĚNIT SVĚT
Jsme profesionální divadelní soubor tvořící již více než 15 let.
V inscenacích reflektujeme aktuální témata, aktuální svět, v centru zájmu však vždy stojí člověk.
V současné době spolupracujeme s ukrajinskými herečkami, které mají azyl před válkou v Čechách.
Jako divadlo žijeme z grantu do grantu, a ač žádáme, kde můžeme,
pravidelné hraní každé inscenace alespoň jednou měsíčně nedokážeme pokrýt.
Dalším „handicapem“ ve vztahu k financování, ale plusem ve vztahu k divákům, je komornost našich inscenací. Chceme, aby divadlo bylo blízko divákům, můžeme pozvat pouze 30–40 diváků-hostů.
Pravidelné hraní:
prospívá kvalitě inscenace, divadelní práce, důstojného života tvůrců i diváků, kteří naši tvorbu obvykle velmi cení a rádi by ji s námi sdíleli častěji. A za tím vším: častější hraní vede k větší veřejné známosti a tím postupně k větší soběstačnosti.
Proto zde žádáme o:
prostředky na to, abychom mohli častěji hrát.
Po každých vybraných 18000 Kč uskutečníme reprízu našeho nejnovějšího představení ve Studiu Paměť v Praze 1.
Naše poslední inscenace, zatím jenom třikrát hraná, se představuje takto:
VŠECHNO, CO JSME CHTĚLI, BYLO NAJÍT NOVÝ ZPŮSOB
V prostoru (pravděpodobně v divadle) se setkává několik postav: živé, dávno mrtvé, nikdy neexistující. Něco hledaly, po něčem toužily, za něco bojovaly… Pod dohledem (snad zdravotní sestry) vyprávějí své životy. To nejpodstatnější se děje mezi nimi.
Inscenace je inspirována deníky kurdských revolucionářů, myšlenkami Antonina Artauda, obrazy Konstantina Kolobova, příběhem vnuka prince Gendžiho, událostmi všedních i nevšedních dnů.
PREMIÉRA 10. 10. 2024 v divadle Venuše ve Švehlovce, Praha
DÉLKA: 75 minut
… a přestože část souboru tvoří ukrajinské herečky, hrajeme v Čechách česky (a v Ukrajině ukrajinsky a v polsku zčásti polsky, zčásti s titulky).
Ze záznamu pozorné a věrné divačky,
paní profesorky Jany Pilátové:
"Pevným rámcem příběhů je dějiště: psychiatrická léčebna pojme příběh „šíleného“ Artauda i umanutého malíře, fanatického revolucionáře a jeho milující ženy – žačky, která hledá svobodu, posedlého lovce adrenalinových zážitků z dnešních bojišť i neviditelného vnuka dávného prince Gendžiho, který chtěl vytvořit oázu míru a spočinutí. Rámec dovoluje přesouvat se z času do času, z Mexika do Irska či Charkova, z Kurdistánu do Sýrie a Japonska. Pěti hercům umožňuje přesouvat se z těla do těla, z viditelné do neviditelné existence, navzájem se sledovat a doplňovat, těšit se z právě žitého momentu, do kterého nás zvou.
Po představení následovalo hluboké ticho, byli jsme s nimi – spíš s lidmi než s herci. Tak to bývalo po představeních Grotowského nebo Barby. Pak jsme se roztleskali… Bylo to skutečně „víc než divadlo“, a pro mě bylo nadějné, že se to navzdory šílenému světu daří."
