České plynové masky pro ukrajinské bojové mediky

Tato sbírka je určena na plynové masky OM-2020 z Gumáren Zubří pro ukrajinské Hospitalery. Tento dobrovolnický prapor se již od roku 2015 věnuje první pomoci přímo na frontě, školením a kurzům první pomoci a taktické medicíny pro vojáky i civilisty a dalším humanitárním aktivitám. Jeho členové jsou většinou zdravotníci z civilních povolání, kteří odjíždějí několikrát ročně na takzvané rotace do frontových oblastí rusko-ukrajinské války. Zde se věnují evakuaci zraněných a nemocných nebo práci na zdravotnických stabilizačních bodech. Plynové masky jim poslouží pro ochranu před napadením slznými nebo nervovými plyny, ke kterým dochází podobně jako za první světové války. Dále se jedná o součást příprav na to, čím nyní hrozí moskevský kreml. Jde o zvýšené riziko eskalace tohoto  konfliktu a prolomení osmdesát let starého jaderného tabu ze strany ruského teroristického režimu.

Můj volací znak je Ondra. Kyjevský koordinátor rotací prohlásil, že nikdo takový v praporu není a hned tak nebude. Rotace mám za sebou zatím dvě, v únoru s medevacem neboli klasickou zelenou sanitkou v Sumách, v květnu na stabilizačním bodu v nemocnici v Kramatorsku. Při odjezdu do Sum jsem kolegům a kamarádům citoval Black Hawk Down: „Deltas, Rangers, today we go!“ Polský kolega doktor na oplátku citoval Forresta Gumpa: „Není nic krásnějšího než bombardování napalmem po ránu.“ Nic dramatického to ale nebylo. S dvěma krásnými ukrajinskými kolegyněmi jsme měli dohromady tři zraněné za dva týdny a několik dlouhých zdravotních dozorů na střelnicích. Těžím z toho, že tuto práci dělám i v civilu, tak jako spousta jiných Hospitalerů. Vím, jak zvednout pacienta a jak se pohybovat po velkém městě s vozidlem s právem přednosti v jízdě. V jeden silný moment mě kolegyně požádala o zastavení, aby mohla udělat žilní vstup vojákovi s rozbitým obličejem a dalšími středně těžkými zraněními. „Možno sejčas“ zastavuju blikající sanitku u benzinky a kontroluju přitom kluka s turniketem na noze, který sedí vedle mě a naviguje do nemocnice. Mé bojové sestry mezitím statečně skáčou kolem těch dvou vzadu, toho třetího jsme s vojákem nesli ve dvou a posadili vzadu na sedačku. Taky má na sobě turnikety, které mu druhá kolegyně postupně sundává a dává místo nich obvazy. Velitelka vozu volá, že má žilní vstup a infuzi hotovou. „Pojechali!“ hlásím hlasitě dozadu, pouštím sirénu a s citem se rozjíždím. Ležící voják totiž řve při každém výmolu na drsných ukrajinských ulicích. Řidiči i zde disciplinovaně ustupují sanitce s modrými majáky, podobně jako u nás. Ve špitálu spolu se sanitářem vytahuju lehátko s vojákem, který stále lamentuje nad svým obličejem a vážně zraněným okem. Berou ho hned dovnitř, protože je v šoku. Než se vrátím uklidit auto, jsou ti druzí dva zranění pryč. Od místní koordinátorky dostávám RedBull a od krásné šéfky posádky pochvalu, že jsem moloděc, že se tak dobře orientuju. Ani mi to nepřišlo, holky vzadu mají těžší práci a řídit auto umí kdekdo.

Jako malý kluk jsem záviděl sestřenici krásnou sanitku na dálkové ovládání. Teta, která jinak pracovala v místních Gumárnách, nelenila a koupila mi pořádné závodní autíčko. Stejně jsem trochu protáhl svůj drzý čenich a pořád pokukoval po té sanitce. Jako mnohokrát v životě, nějakou touhu a přání člověku Bůh vyplní později a jiným způsobem, než by čekal. Teď mám v zaměstnání opravdovou sanitku, práci mám tady v Evropě různorodou, většinou v klidu vezeme někoho na dialýzu nebo do nemocnice v Brně, Linci nebo ve Vídni, občas nás ale pošlou i na dopravní nehodu, resuscitaci nebo aspoň na bolavé břicho. Jak nám říkal jeden správný záchranář na kurzu: “Policajti mají na autech ´Pomáhat a chránit´, my bychom tam měli mít ´Naložit a odvézt´". Většinou nemusíme vyřešit daný problém, to udělají až ti šikovní lidé ve špitálu.

V květnu v Kramatorsku se tentokrát jednalo o intenzivní zkušenost skutečné války. Bylo nás pět: tři mladé Ukrajinky, irský klučina a já coby řidič. Auto jsme tentokrát dostali pouze na dopravu tam a zpět a na převoz materiálu, pro nás šlo o práci přímo v nemocnici. Do Kramu neboli Kramčiku se nejezdí podle navigace, vedla by vás přes ruiny toho, co se jmenovalo Pokrovsk a kde teď vládne asijská horda. Člověk si nakliká trasu přes různé Kotěhůlky a cesty, které se postupně po různých investicích mění z tankodromů na asfaltované silnice a po nepřátelských útocích opět na tankodromy. Třicet kilomentrů před Kramatorskem oblékáme balistickou ochranu a jedeme síťovým tunelem, který by měl chránit proti malým FPV dronům. Bohužel to někdy bývá i tak, že zabijákovi na dálku se podaří vletět pod síťku, z které se pak pro člověka na kole nebo v autě stane smrtící past.

V Kramatorsku nám kolegové z předchozí rotace předávají byt a ukazují takzvaný stabik v bývalé porodnici. Na chodníku a na protějších stěnách jsou nápisy s daty, kdy přišel na svět nový člověk: „Děkuji za syna Matjefa, miluji vás!“ Lidé v Kramatorsku se snaží fungovat normálně i s obchody, kavárnami, velkým trhem, veřejnou dopravou a dalšími službami. Děti tady ale už téměř neuvidíte. Sirény leteckého poplachu se ozývají skoro pořád a občas se ozve pořádná rána po dopadu klouzavé bomby nebo většího dronu, případně několik ran po sobě při dopadu kazetové munice. Do práce to máme z bytu pár set metrů, pracujeme v přízemí se zabedněnými okny s pytli s pískem a na odpočinek a jídlo máme suterén, který je bezpečně pod zemí a navíc má výhodu schodišť na obou koncích.

Bojoví medici, sanitky i lidé v civilních autech přivážejí pacienty v různém stavu, který se označuje barvami: zelený, žlutý, červený. Zelení mohou mít takzvané akubarotrauma po výbuchu granátu a internista se jim jen podívá na uši a případně dá léky kvůli lehkému otřesu mozku. Žlutí mívají různě těžké zranění na končetinách, ve většině případů řešené narychlo turniketem. V převazových místnostech a na operačních sálech se jim pak věnují lékaři a sestry. Naše tři kolegyně tam pracují jako sanitářky a musí chlapy umývat a dělat podobné činnosti. Lidé po zásahu KAB-em neboli klouzavou bombou jsou většinou pokrytí černým prachem a taky dost od krve. Pokud je zraněný takzvaně červený, znamená to vážný stav po traumatické amputaci, velkou krevní ztrátu a podobné případy, kdy je nutná neodkladná pomoc nebo je na ni už pozdě. Takto mi postupně tři vojáci zemřeli přímo před očima. U jednoho z nich lékař kontroloval jen puls a vzhledem k mechanismu poranění prohlásil „Vsjo“. S kolegou jsme vzali černý pytel a nůžky, kterými jsem stříhal jeho oblečení, jsem zlostně hodil na zem: „Fuck up!!!“ okomentoval jsem to, že nikdo nic moc nezkusil. Tady ale nejsme v mírových podmínkách uprostřed Evropy, kde musíme resuscitovat i toho, kdo chce po devadesáti letech jen klidně umřít, kde máme vrtulníky a auto s doktorem u každé mrtvice nebo infarktu za pár minut. Tady je potřeba podobně jako při hromadné nehodě rychle zhodnotit, kdo má jakou šanci a jestli máme dost lidí na to, abychom ten nápor zraněných zvládli.

Lidé zde ale bývají stateční. Jeden voják přišel po zásahu klouzavou bombou z auta po svých zabarvený černorudě prachem a vlastní krví. Rychle jsme ho s kolegy vysvlékali a stříhali jeho oblečení. Zarazil jsem se na moment při pohledu na jeho prsten. Vzpomněl jsem si na různé hasičské zásahy při sundávání takovýchto věci z oteklých rukou. „Snimaj“ říká mi na to hned a s citem mu prsten sundávám z popálených rukou. Hned pak jede na vozíku do místnosti, které se říká šoková. Tam nastává práce pro ostatní, později mi dochází, že uvnitř je to o dost těžší než u nás na rampě při příjmu. Na sálech se těm lidem musí věnovat dlouho, snášet vysokou teplotu, zápach a navíc v případě lékařů na toto povolání studovat spoustu let a nikdy v tom nepolevovat. Další dva naši drsní pacientí mi utkvěli v paměti, protože dostali zásah granátem do auta a to posléze začalo hořet. Jednomu z nich jsem sundával hodinky z popálených rukou. Z operačních místností se posléze ozývalo hlasité naříkání, protože chudák prostě neměl na čem ležet a muselo ho to velice bolet. Při nějaké činnosti, kdy nás tam zavolali kvůli přeložení pacienta, jsem krátce sledoval lékaře, jak klukovi nůžkami odstřihuje spálenou kůži z rukou.

Další případ, na který s kolegyní nikdy nezapomeneme, je Hvězdička. Tato vysmátá holka s dredatými vlasy nám občas v roli bojové medičky vozila zákazníky. Jednoho dne po ránu přijela sama na lehátku s krčním límcem a obvazy na hlavě. Jejich pozice dostala zásah klouzavou bombou a Hvězdička spousty střepů do obličeje. Kolegyně mi doma v bytě popisovala, že ji tvář hodinu čistili od skla a že za ni uronila dost slz, protože se jí dotklo, že před ní leží kolegyně. Já jsem ji jen vezl od auta na sál a přikrýval přitom termofolií, protože byla jen ve spodním prádle. Po nějaké půlhodině ji poslali našim autem za roh na CT vyšetření hlavy a po další hodině evak sanitkou do Charkova. Při odjezdu jsem se ptal doktora, jak je na tom s očima. Říkal jsem si, že mě možná odbyde, že mi do toho nic není. Slušně mi ale odpověděl, že děvče má pronikající poranění a že bude muset v Charkově co nejdřív na oftalmologickou operaci. Podle něj má ale dobrou prognózu a nejspíš bude zase normálně vidět. Od této doby nosívám ještě důsledněji při pohybu po venku a někdy i při kontaktu s pacientem své taktické brýle s měnitelnými skly různých barev.

Z Kramatorsku jsme se v pořádku vrátili. Zaplavat si pak ve studené vodě v rameni Dněpru bylo extra třída uvolnění po takové rotaci a cestě. Posilněn dalšími zkušenostmi jsem se mohl vrátit ke své práci. Postupně jsem se v tom zlepšoval, například v mluvení přes vysílačku v jazyce, který není moje mateřština, teď ale nastala skoková změna. Po něčem takovém si nestěžuju na podružnosti, konflikty můžu řešit rázně, ale v klidu. Nestresuje mě krev, zvratky a to, že okolo je často spousta chytráků a radilů. Člověk se musí snažit dělat svou práci dobře a poctivě i umět si ji obhájit.

Mezitím se v našem praporu rozproudila online diskuze na nepříjemné téma. Velitelka připomněla svou snahu o přípravu na plnohodnotnou invazi v zimě 2021. Tehdy se jí vysmívali, že něco takového se nemůže stát, že takoví magoři v Moskvě nejsou. Dnes dobře víme, že všechny ty přípravy a statečný odpor obránců i civilistů kolem Kyjeva, zvláště rozsekání letiště v Hostomelu na kusy i s přistávajícím ruským výsadkem, přineslo své ovoce. Rudá armáda projevila dobrou vůli stáhnout se z neudržitelných pozic utopených v krvi, vypadla od Kyjeva, Černobylu a Černihova jako spráskaný pes a my nemáme opět Sovětský svaz hned za Košicemi a Přemyšlem.

Evropa se bojí destabilizace Ruska a dalšího rozebrání si jeho jaderného arzenálu. Dnes to není o moc lepší, když s atomovkami straší putinovci včele se zahořklými psychopaty typu Medveděva a Solovjova. Proto se v Kyjevě chystají na nejhorší a na prolomení jaderného tabu. Rusko totiž prohrává, z největší benzinky na světě stoupají ohromná oblaka černého dýmu ne zrovna vulkanického původu a příjmy z rozkrádání tohoto přírodního bohatství se naráz smrskly o desítky procent. Tisknutí peněz taky nefunguje do nekonečna, jak známe z historie. Ani na Krymu, odříznutém od dodávek paliva, vody a dalších základních komodit se nežije o moc lépe než za časů bolševické revoluce před více než sto lety.

Zlost těchto gangsterů vede k tomu, že stupňují svůj vzdušný teror a s balistickými raketami a drony provozují ruskou ruletu, která bere životy ukrajinským lidem včetně malých dětí, které si jako všude na světě jen chtěly hrát a chodit do školy.

Další příspěvek do těchto příprav na různé scénáře jsou plynové masky vyrobené v Gumárnách Zubří. Podle našich instruktorů na Kurzu základní přípravy v kasárnách ve Vyškově je OM-90 jedna z nejlepších vojenských masek na světě. My jsme bojoví medici a nepotřebujeme nutně zorníky masky vhodné pro přiložení k teleskopickým mířidlům útočné pušky. Zbraně používáme jen zřídka pro vlastní ochranu, zvláště proti FPV dronům. V Zubří vyvinuli nový typ masky OM-2020, který má mnohem širší zorník a tím pádem i zorné pole, ale na rozdíl od předchozího civilního typu CM-6 lépe sedí pod helmu a má možnost připojit k masce láhev a během jejího dlouhého nošení se občas napít. Podle velitelky našeho praporu sedí výborně a budou vděční i za to, pokud se povede požadovaných 380 kusů pro všechny členy praporu vyrobit někdy v listopadu.

Do té doby snad a doufejme ani později žádny apokalyptický scénář nenastane a Hospitaleři mohou používat ne úplně ideální masky, které mají k dispozici teď. Bohužel občas přijdou vhod, dochází k útokům na ukrajinské pozice pomocí granátů se slzným plynem a často i s něčím horším, co nejde úplně hned identifikovat a po čem vojákům bývá špatně. Bojovat proti této rudé armádě je jako bojovat proti SS. Neplatí zde žádná pravidla a člověk nemůže spoléhat na Ženevské konvence a podobné výdobytky mezinárodního práva. Polský kolega lékař mi v únoru dal pro mě a mé kolegyně atropinová pera, která se aplikují v případě útoku nervovým plynem. Člověk by ho si ho měl hned bodnout do stehna, pokud blízko sebe uvidí křečující lidi s pěnou u úst. V případě planého poplachu se nic moc nestane, máte jen rychlejší puls. Dále mě upozornil, že zajetí cizince by podle příkazů bývalého premiéra Medvěděva, nyní alkoholem a nenávistí vymytého propagandisty, mělo exemplárně skončit jeho pověšením na nejbližší strom a okamžitém nahrání takovéhoto videa na Facebook, aby žádné další žoldáky ze zahraničí nenapadlo postavit se na stranu napadené Ukrajiny. Ta přeci Rusku vždy patřila, podobně jako zbytek Evropy až k Atlantiku. Za Napoleona byli v Pažíži, za Stalina v Berlíně, Praze a Vídni, proto mají podle této zvrácené imperiální logiky právo znovu přijet se svými skvělými tanky. Je jistě jasné, že s tímto postojem by se v Evropě nedalo nijak žít a fungovat. Pořád je to můj splněný dětský sen, že z Estonska do Portugalska se dá jet pozemní cestou bez hraničních kontrol.

Aby to tak zůstalo, je potřeba se postavit na správnou stranu a nebýt lhostejný k utrpení lidí, kteří bojují a trpí i za naši svobodu a bezpečí. Kdysi dávno jsem v Gumárnách Zubří pracoval. Byla to jen tříměsíční brigáda, která mi umožnila využít rok starý řidičák a pořídit si vysněnou motorku JAWA-350. Neřídím se heslem ze stránek Valašského království: „Jak to má kola nebo kozy, brzo s tým budú problémy.“ Mám respekt k obojímu, jen s tou motorkou jsem se hodně naběhal, když nestartovala. I z tohoto důvodu nemám rád funkci Start/Stop, která přenáší znečištění z ušetřených pár kapek paliva z křižovatky ve městě někam jinam, kde se dnešní auta vyrábějí a likvidují. Ani ve dvaceti letech jsem nejezdil divoce, jen občas provokoval ráznou a nespokojenou maminku uklidňováním jejích obav, že dnes do školy na mašině nepojedu, protože bych se rád dozvěděl, jak dopadne další řada seriálu Chobotnice neboli La Piovra. Stejně tak jsem asi doma moc nepotěšil utěšováním, že motorka je při nehodě lepší, protože v autě tě při nehodě posekají různé plechy a z motorky bezpečně odletíš. Jako de ja vu se to trochu vrací teď, postojem a řečmi o tom, že na mě nikdo nevisí a tudíž mi může být jedno, co se mi na Ukrajině stane. Navíc je skutečně lepší mít auto bez bezpečnostních pásů a bez dveří. Družstvo vojáků s takovým vozem může na napadení dronem reagovat rychlým zastavením, vyskákáním ven a pálením ze všeho, co má hlaveň, zásobník a spoušť. Takto mají větší šanci jednou se v pořádku vrátit domů ke svým rodinám a ke své práci ve svobodné zemi, která patří do Evropy nejen svou prolitou krví, ale i myšlením, hodnotami a svými vzdělanými, pracovitými a za normálních okolností pohodovými lidmi.

Rád bych tímto přispěl ukrajinským Hospitalerům nejen svou prací, časem a penězi, ale i vytvořením této sbírky na třista osmdesát nových špičkových plynových masek OM-2020 z továrny na východní Moravě. Všechny lidi ve válce se zachránit nepodaří, ale tato maska může pro někoho z nich znamenat rozdíl mezi životem a smrtí nebo trvalou invaliditou. Podobně jako v Kramatorsku, kde jsem vojákovi po narkóze a operaci musel jako první oznámit špatnou zprávu, že jeho noha je opravdu pryč, i zde si tuto pomoc od vás někdo s vděčností zapamatuje na celý život. Ležící voják mi děkoval, že tam s nimi jsem. Hned jsem mu to vrátil: „Já děkuju za vaši krev a za to, že nemáme rusáky a Číňany u nás doma.“ Přispějte prosím, podle svých možností na vybavení na ochranu lidí, kteří nasazují své životy pro druhé. Každá pomoc se počítá bude nekde s vděčností zapsána.

Až po vybrání cílové částky bude možné zadat v Gumárnách Zubří objednávku. Ta musí být zaplacena předem, protože kapacitně továrna s potížemi stíhá pokrýt vysokou poptávku. Pokud by se vybralo méně, byl by objednán nižší počet masek a alespoň část ukrajinských Hospitalerů by je mohla při své těžké práci používat. V případě překročení cílové částky by se nakoupilo plynových masek více a ty by se předaly bojovým medikům z jiných jednotek. Předem díky za podporu.