Moje narození bylo velké překvapení pro moje rodiče, tak i pro mé velké bráchy. Přišel jsem na svět ve 30tt, na sále mě museli půl hodiny oživovat, ale zvládl jsem to, i když další dny pro mě byly trochu těžší. Zjistilo se, že mám krvácení do mozku a je tam poškození, diagnóza byla tedy DMO.
Byl jsem miminko na nabíječku, Klokánkovali jsme s maminkou i tatínkem.
Když za mnou chodili k inkubátoru všude hadičky ale prý jsem byl hodné miminko, které neplakalo. Po půl roce se zjistilo, že nevidím na levé očičko, špatně používám levou ručičku. Poškození tedy pravá hemisféra mozku. Nevědělo se, zda budu mluvit a hýbat se, jestli ze mě nebude ležák. Rodiče se připravovali na to nejhorší.
Rodiče se nedali. Rehabilitují se mnou jak se dá i hledají alternativy. Mluvím tak, že občas i brachové říkají, že mam být potichu, moje celá velká rodina se snaží, abych byl jako úplně normální kluk. I školku mám pro úplně zdravé děti, sice jezdím více jak 25 km a i na rehabilitace to mám dál, ale to přece nevadí.
V lednu 2023 mě čeká botulotoxin, už osmý v mém životě, po dalších dvou měsících bude jedna operace nohou šlach a kotníku. Snad pak už jen ty rehabilitace, po pár měsících bych mohl zkoušet sám sedět a to by byl velký úspěch a snad se i postavím s chodítkem to je náš velký cíl.
Momentálně jsem na tom tak, že sám bez podpory nesedím, na zemi skáču jako Žabička, ale i to je velký pokrok, že se dokážu dostat z jednoho místa na druhé. Očko se spravit nedá, ale nějak mě to neomezuje, bohužel ještě mám plenky snad to časem taky zvládnu být bez nich a co dál budu snažit a já to zvládnu 🐞
