Vlastně tomu pořád nemůžu zcela uvěřit. Před časem vyšla moje kniha Devět – díky obrovské podpoře právě zde na donio.cz. Ačkoli román vznikal celé tři roky, vyšel ve chvíli, kdy jsme se jako společnost ocitli v hluboké krizi způsobené pandemií covid-19. Mnozí z vás mi psali, že jim pomáhal poléčit zjitřenou bolest posledních měsíců a přispěl k tomu, abychom smrt vnímali jako posvátnou a léčivou událost pro všechny.
Kniha si našla spoustu čtenářů a já jsem za to nesmírně vděčná. Nyní se naskytla příležitost, abych knihu vydala také v mluvené podobě. A protože nevěřím na náhody, stalo se, že mi do života přišla osoba, které si cením nejen jako herečky, ale především jako člověka.
Proto je pro mě ctí a velkým potěšením sdělit, že postavy z knihy budou promlouvat hlasem herečky, komičky, moderátorky a ženy mnoha dalších tváří a profesí, Simony Babčákové.
Režisérem projektu je Marek Štifter, který o knize napsal, že je parádní a že ji jeho žena doslova „zhltla“ za tři hodiny!
Mám z toho všeho nesmírnou radost. Audioverzi připravují lidé, kterých si vážím a se kterými jsme hned při prvním setkání souzněli, jako bychom se znali odjakživa.
Co říkají na knihu moji čtenáři?
Simona Babčáková: „Když jsem knihu načítala, dotýkalo se mě to velmi. I jsem si poplakala. Ale hezky. Každá ta postava má něco, čemu velmi rozumím a co je i moje zrcadlo. Věřím, že se kniha dotkne mnoha lidí.“
Irena: „Wow, děkuji. Nádherná hluboká kniha. Vtáhnul mě příběh, takže nejdřív si člověk nevšimne těch velkých témat v pozadí, ale postupně se kniha projde každou vaší buňkou, otvírá témata, kterých se bojíme, a zároveň je tak nějak s námi a tvoří bezpečný prostor dané téma prozkoumat a vyčistit. Zní to jako magie, že? Někteří z nás to prostě umí. :-)“
Alžběta Slavík Živá, Ke kořenům: Když jsem četla první stránky románu Devět, vnímala jsem v sobě silné ambivalentní emoce k hrdince, která mě dráždila svou sebelítostí, ale zároveň jsem pro ni měla pochopení. Navíc mě velmi rychle zaplavila zvědavost a další stránky mě již pohltily natolik, že nešlo přestat číst. Výborné psychologické vykreslení jednotlivých postav bylo tak ryzí, že jsem prostě měla pocit, že ty lidi znám a jsou mi blízcí. Zvlášť cenné pro mě bylo objevování různorodého charakteru lidí a s tím i bohatého přístupu k témuž – tedy ke smrti.
Jana: „Knihu jsem začala číst hned pár dní poté, co jsem si ji donesla domů. Bylo to období počínajícího léta a času dovolených. Při čtení prvních pár stránek jsem začala brečet. Dojalo mě, jak jsi popisovala vztah mezi Lenkou a babičkou. Jaký dar slova vůbec máš. A lekla jsem se a řekla si, že tohle teď v době, kdy se chystám na dovolenou číst rozhodně nebudu. Knížku jsem zaklapla a položila na polici nad postelí. Každý den jsem na ni koukala až jednou … bylo to v dušičkovém období, nevím, zda dokonce přímo na dušičky, jsem ji vzala do ruky a začala číst. Těžce se mi zavírala a těšila jsem se na další kapitoly. A čekala, kdy zase u ní začnu brečet. Nic extra silného nepřicházelo až do místa, kde popisuješ, jak Lenka umírá. Tak jak je okamžik smrti v knize popsán, je nádhera. To může popsat jen člověk, který je s ní smířený a hlavně ji několikrát zažil. Pár slz mi u čtení ukáplo, ale především jsem cítila smíření se s tímto tématem. Že vlastně toto téma nemusí být tak děsivé, jak si všichni myslí. Ale to hlavní přišlo tento víkend. V týdnu jsme se se spolužáky z gymplu dozvěděli, že zemřel jeden z nás. A já? Já jsem najednou ucítila obrovskou sílu na pohřeb jet. Nebála jsem se. Vůbec mi to nepřišlo děsivý. Ano, je to kruté, že odešel tak brzy. Ano, věděla jsem, že to bude těžká chvíle. Ještě nedávno pro mě byla smrt, pohřeb stejně děsivé, jak pro moje spolužáky. Ale najednou jsem si uvědomila, že po přečtení knihy mám sílu být v přítomnosti smrti. Večer před pohřbem jsem si knížku (kterou mám na polici u postele pořád) opět otevřela. Na straně, kde se Lenka naposledy nadechuje a vydechuje. Kapitolu jsem dočetla a zjistila jsem, že se uvnitř sebe usmívám. Věděla jsem, že i můj spolužák odešel obklopen svými blízkými a aniž bych je znala, získali si moji velikou úctu a respekt. A tak ti Kačí ještě jednou moc děkuji, že jsi knihu napsala. Moc bych si přála, aby sílu, kterou jsi předala mě, získali všichni její čtenáři.“
Budu moc ráda za vaši podporu při vzniku audioverze románu Devět, který si získal srdce mnoha z vás. Moc vám za ni děkuji!
Kateřina Beáta Bukáčková
