Jmenuji se Jana, je mi 31 let a bydlím s rodiči na Moravě.
Před lety se můj život zcela změnil. Jednoho dne v práci jsem pocítila
nesnesitelnou únavu a pak jsem se probudila v nemocnici. Byl to můj první kolaps. Poté následovaly další záchvaty, které byly častější a intenzivnější.
Po několika vyšetřeních mi byla diagnostikována disociativní
porucha s křečemi. Toto onemocnění je psychického původu, které
se u mě projevuje úzkostí a strachem z koncentrace lidí a to
především v uzavřených prostorách. Například, když ráno jdu na
autobusovou zastávku, přeji si, aby tam nikdo nebyl, aby v autobusu
bylo co nejméně lidí. V hlavě mi běhají myšlenky, “musím si sednout
ke dveřím, abych mohla rychle vystoupit, jestliže mi nebude dobře.
Sednu si úplně dozadu, tam tolik lidí nebude a budu doufat, že si ke
mně nikdo nepřisedne.“ Mívám strach z toho, že znovu přijde
záchvat.
Protože jsem bojovnice a jen tak se nevzdávám, začala jsem hledat
způsoby, jak svou nemoc zvládnout. Když jsem se dozvěděla, že jednou z pomocí pro psychicky nemocné lidi je speciálně vycvičený pes, cítila jsem, že to by mohlo být to pravé řešení i pro mě.
Sen se mi téměř splnil. Mám zatím propůjčeného asistenčního psa Natali, jezdí všude se mnou a když je vedle mě, jsem v autobusu mnohem klidnější. Nemyslím tolik na to, kdo si ke mě přisedne, protože mám vedle sebe parťáka, kterému věnuji svou pozornost. Dokonce jsem se rozhodla jít na koncert, který jsem díky Natali zvládla docela dobře, v průběhu jsem sice odešla, ale začínám věřit, že příště to bude ještě lepší. Byl to pro mě úspěch, že jsem na koncert vůbec dorazila a navíc se s Natali těším na další výpravy.
Aby se Natali mohla stát mým asistenčním psem, musím doplatit
zbývající částku. Ráda bych vás požádala o finanční pomoc, protože sama to nezvládnu.
