Claudie o sobě napsala:
Jmenuji se Claudie Putnová a je mi 16 let. Bydlím s mámou a třemi sourozenci v Brně.
Když jsem se jednoho dne narodila, byla jsem přiškrcena pupeční šňůrou a málem jsem nepřežila. Nakonec to dobře dopadlo. Ve třetím měsíci jsem dostala oboustranný zapal plic. Doktorka mi píchla očkování, ale to neměla. Ještě ten den jsem začala modrat, třepat se. Prostě umírat. Už jsem opouštěla svoje tělo, na třetí pokus defibrilace jsem naskočila.
Pak se mi začali projevovat další zdravotní problémy. Zapadal mi jazyk, třepání, záchvaty. Projevovalo se to jako epilepsie, ale nebyla to. Mámě řekli, že mám možná febrilní křeče. Do teď nevědí, co to bylo. Mámě řekli, že do 5 let umřu a že se má ke mně chovat, jako kdybych tady měla být poslední den Uběhlo těch 5 let a já žiju dál.
Časem se začaly projevovat jiné zdravotní problémy. Modřiny po těle, zničehonic jsem omdlela při jídle, pálení očí, bolení hlavy, brnění nohou a rukou, od slabosti jsem si nemohla stoupnout. Někdy to trvalo den, někdy týden, jindy jen hodinu. Doktoři si mysleli, že si to vymýšlím. I přes to jsem dál chodila tancovala. To byl můj sen, tanec!
No a jednoho dne mě boleli záda, šla jsem do školy ještě po svých. Blbla ve škole, jako každé dítě a zničehonic na mě přišel nával. Takové teplo do celého těla. Řekla jsem kamarádce, aby mi podala pití. Podala mě ho a vypadlo mi z ruky. Prostě, jako kdyby mi odešel sval. Nezvedla jsem nic, ani tužku. Moje ruce byly jako guma. Zkusila jsem jít, ale cítila že padám. Tak jsem si sedla a znecitlivěli mi nohy, ruce, trup, břicho. Nemohla jsem sedět, nic dělat.
Odvezli mě do nemocnice, tam jsem byla 3 měsíce, skončila jsem na ARO a opět jsem cítila, že umírám. Selhal mi autoimunitní systém. Do toho jsem dostala infarkt míchy.
Byla jsem jako tělo bez duše. Koukala jsem do zdi, krmili mě… Převezli mě do Bohunic na Spinální jednotku, kde jsem byla 4 měsíce. Začala jsem cvičit a trošku se zlepšovat, nabírat sílu. Začala jsem hýbat rukama, vrátil se mi částečně cit do rukou i síla. Pak sem jela do Luže-Košumberk a tam jsem byla 6 měsíců. Učila jsem se, jak se přesunout na vozík, jak se najíst, jak sama jezdit, jak se koupat, jak se obléct, jak po sobě uklidit, jak uvařit a tak dále a o hodně se mi to zlepšilo.
Doktoři řekli, že se budu jen zhoršovat. Jenže já jako zázrakem žiju a pomalu se zlepšuji. Doktoři to nechápou. Co se týče citlivosti, začala jsem víc cítit ruce, prsa. Břicho už míň a nohy necítím vůbec. Pomalu se mi probouzejí nervy.
Bojuji. Bojuji za sebe, za svůj život a musím být silná.
Claudie je žačkou 9. třídy ZŠ, kvůli svému hendikepu má individuální studijní plán. Paní učitelka za Claudií dochází každý den na dvě hodiny. I přesto se vědomostmi vyrovná svým spolužákům.
