Pomohli jste Adámkovi s návratem do života

Jsem maminkou Adámka. Život se s námi nemazlí a připravuje nám jednu překážku za druhou. Se vším se pereme statečně, ale už nám síly pomalu dochází a každý váš příspěvek bude pro nás obrovskou pomocí.  

Se synem Adámkem jsme v srpnu 2021 přišli o tatínka, který i přes veškeré snahy nedokázal porazit duševní trápení a vzal si život. Adamovi bylo 2,5 roku a mě čerstvě 29 let. Po obrovském šoku na nás spadla veliká spousta starostí, včetně úklidu místa činu a dalších záležitostí. Rodina partnera s námi nebyla již 2 roky v kontaktu a po této události se nic nezměnilo, naopak zhoršilo. V září jsem musela sehnat Adámkovi soukromou školku, abych si mohla najít další zaměstnání, než nám začne chodit sirotčí důchod. Na vše jsme opravdu zůstali sami dva pouze s pomocí mých rodičů a našeho známého právníka.

V listopadu 2021 jsem měla autonehodu, potkala jsem tehdy úžasnou policistku, která mi nabídla pomoc její nadace, a to mě přivedlo k myšlence, že opravdu pomoc potřebujeme a oslovila jsem Nadační fond Vrba. Tam se nás ujali jako naše druhá rodina. V prosinci jsem si již myslela, že je vše na dobré cestě, dokonce nám pomohli moji kolegové z práce, kteří na nás uspořádali vánoční interní sbírku a pomohli nám překonat další tři měsíce a mohla jsem tím pádem opustit jedno ze tří zaměstnání.

Bohužel pocit, že vše už bude dobré, netrval dlouho. Adámek začal mít před svými 3. narozeninami horečky a podivné křeče, volali jsme dvakrát RZP, vždy nás poslali domů a až při druhém „výletu“ jsme okolo půlnoci z 9. 2. na 10. 2. skončili Covid pozitivní ve FTN na standardním oddělení. O 24h později už byl Adámek uveden ve velmi vážném stavu do umělého spánku, napojen na ventilace, na podporu funkcí s diagnózou Pneumokoková meningitida. Dodnes je pro mě těžko pochopitelné, jak se to mohlo stát i přes očkování Prevenar 13. Podle lékařů byl spouštěčem Covid 19, na který se v této době úplně zapomnělo a veřejně se tvrdilo se, že malým dětem nic nedělá…
O pár dnů později se přidal i Covidový zápal plic. Byl to velmi těžký týden, kdy mi lékaři ani nedokázali říct, zda Adámek přežije. O týden později, kdy se vše zdálo být na lepší cestě, začaly se v krvi objevovat vysoké hodnoty Prokalcitoninu, což značí sepsi. Adámkovo tělo spustilo zánětlivou odpověď organismu. Měl horečky 42°C a znovu bojoval o život, a to ještě s probíhajícím zápalem plic. Tento stav se podařilo za pár dnů dostat pod kontrolu, nicméně v tuto chvíli už lékaři věděli, že poškození mozku se nevyhneme. Po stabilizaci a prvních 2 týdnech na umělé plicní ventilaci Adámka převezli na chirurgickou JIPku, kde mu o týden později udělali tracheostomii.  Celkem byl na umělé ventilaci tři týdny. Začali ho trénovat v dýchání a po téměř 4 týdnech ho mohli zkusit pomalu probouzet z umělého spánku. Mezitím podstoupil řadu dalších drobnějších zákroků a zdálo se to být dobré. Opět se ale ukázalo, že zlepšení bylo jen zdánlivé. Po 4 týdnech se u Adámka zjistil hydrocefalus jako pozánětlivá komplikace a Adámkovi museli udělat zevní komorovou drenáž, kterou dnes předělávají na trvalý VP shunt, tedy odvod hadičkou z mozku do dutiny břišní. Dalším zákrokem bude PEG sonda, aby se mohly odstranit hadičky z nosu, a pak nás čeká dlouhá cesta k rehabilitaci v Olomoucké vojenské nemocnice, kam nás ve čtvrtek 23.  3.  převáží.

Protože vyhlídky na uzdravení jsou v řádech měsíců až roku, budu muset přerušit i dosavadní podnikání a budu doma se synem jako pečující osoba. Naším jediným příjmem bude sirotčí důchod, což je cca 10 tisíc měsíčně.
Potřebujeme zajistit nájem a výdaje minimálně do konce roku, než se budu moci vrátit ke svému zaměstnání. Adámek bude potřebovat intenzivní rehabilitační léčbou i po skončení hospitalizace, a protože zatím neznáme rozsah poškození mozku, tak se nejspíš neobejdeme bez zdravotních pomůcek jako třeba zdravotní kočár. Také chci Adámkovi zabezpečit nejlepší rehabilitační péči, která bude dostupná.
Když to bude možné, chtěli bychom se s Adámkem i přestěhovat do jiné části Prahy či za ní, abychom mohli začít nový život, protože si to po všem určitě zasloužíme. Bojujeme svou vlastní válku a já si nepřeji nic jiného, než aby měl můj syn i přes to všechno šťastný a plnohodnotný život.