Byl poslední říjnový víkend, podzimní prázdniny. Navečer mi v našem táborovém chatu pípla zpráva. Přišla fotka. Nevěřila jsem vlastním očím. Šok. Skupina hasičů stojí nad spáleništěm někde v lese… to není někde v lese! To je v Údolí. V našem Zapomenutém údolí. A to spáleniště… to je přeci náš srub… to byl náš srub. On shořel? To není možné. Co se stalo?
V tu chvíli začaly chodit další zprávy od kamarádů z Údolí. Každý se ptal, co se stalo? A hlavně zda jsou všichni v pořádku. Po chvíli jsme věděli vše.
Ve srubu trávili víkend naši kamarádi. Zatopili v kamnech a při odchodu na výlet zapomněli vysypat popel. Pravděpodobně drobná jiskra způsobila, že celý srub byl po pár minutách v plamenech. Snažili se oheň hasit, ale proti šlehajícím plamenům neměli s jedním hasicím přístrojem a jedním kbelíkem šanci. Naštěstí se jim nic nestalo a jsou v pořádku.
Hasiči, kteří za pár desítek minut přijeli, neměli v podstatě už co hasit. Dřevěná stavba byla pro plamen lehkou kořistí. Bohužel bylo uvnitř spousta pro nás cenného materiálu – celty na stany, indiánské teepee, matrace, spacáky, ale také hry pro malé táborníky. Srub byl totiž během celého roku skladem pro táborový materiál a během letních prázdnin se vždy proměnil na základnu celého tábora. Místem, kde měli zdravotníci své zázemí a sklad zdravotního materiálu, místem, kde si mohly nemocné děti odpočinout a uzdravit se, místem, kde pro děti dospělý personál chystal různé táborové hry a aktivity. A nebo jediným místem na táboře, kde se dalo v době deště usušit mokré oblečení. Ano, u těch kamen, které teď celý srub zničily.
Všechno mi to pomalu docházelo. Draly se mi slzy do očí. Bez srubu, bez teepee… tábor nebude. Po sedmnácti letech nepojedu na tábor? Ani já, ani mí kamarádi. Nikdo. To ne, to přece není možné. Léto bez tábora si nedokážu představit!
instruktorka Klára M., 17 let
