Emmička se již od narození potýká s kombinovaným onemocněním dětské mozkové obrny. Sbírka je určena na zrakové pomůcky, které jsou nyní moc důležité, aby neoslepla.
Komu pomůžeme?
Ahoj, jmenuji se Emmička a je mi 2,5 roku. Začátkem srpna 2018 se blížil můj příchod na svět, tak se všichni těšili. Maminka, ještě před mým příchodem na svět, připravila vše co jsem jako miminko potřebovala. 17. 8. 2018 nastal den, kdy jsem se ráno v 4:18 hodin narodila, jako donošené miminko (39 týden těhotenství).
V minutě kdy jsem spatřila svět, byly tyto krásné chvíle pryč. Já se totiž narodila defacto mrtvá. Kvůli špatně vyživující placenty jsem vážila 2460g. V první minutě jsem ani u maminky nebyla, jak je to zvykem. Položili mě na podložku, kde najednou kolem mě bylo 7 doktorů a začali mi masírovat mé maličké srdíčko, odsávat mě a pomohli mi se nadechnout.
Po pár dnech mě s maminkou pustili domu. Vše se zdálo byt lepší. Před koncem šestinedělí se mnou maminka šla na kontrolu k pediatrovi, tam se ale paní doktorce nelíbilo, že jsem neklidné – plačtivé miminko. Dala nám žádanku na neurologii.
Maminka se mnou dojížděla 40 km denně na cvičení Vojtovy metody. Když mi byli 4 měsíce, můj tatínek toto psychicky nezvládl, a odešel od nás. Jak plynul čas, maminka s babičkou stály vždycky při mně. Já v 11 měsících ještě nelozila, neplazila se. Při dalším vyšetření bylo mamince řečené, že mám opožděný vývoj, ale že se to spraví. Když mi byl skoro jeden rok, naučila jsme lozit po čtyřech.
Krátce po jednom roce nám paní doktorka řekla, že mám dětskou mozkovou obrnu v lehké formě, strabismus (šilhaní). PM vývoj odpovídající převážně V. trimenonu, hyperaktivní dítě- ADHD. Občas řeknu nějaké slovo, ale moc nerozumím tomu, co po mně maminka chce. Nejsem samostatné dítě, maminka pořad musí být se mnou, kamkoliv jdu nebo cokoliv udělám, pořád ji tam musím mít jako oporu. Od 8 měsíců jsem dostala své první dětské brýle – babička s maminkou mi říkaly, že vypadám jako malý potápěč, byly to takové kulaté malinké obruby. Strašně mi to v nich slušelo, ale neuměla jsem si na ně zvyknout. V 1, 5 letech jsem se naučila chodit.. celou dobu mamince říkali, že chodit nebudu a pokud jo, tak neví, jak kvalitně. Zvládla jsem to.. jupi. Chodím “normálně”, občas se musím něčeho chytnou, popřípadě venku se držím maminky. Bojím se, abych nespadla, nemám dobrou stabilitu jako zdravé děti.. Maminka se mnou momentálně jezdí 4× týdně do vedlejšího města (40km), dvakrát týdně si chodím hrát za dětmi do speciální školky. Tam to musím zvládnout bez maminky, poté se mnou maminka jezdí ještě do zrakového centra, řekli jí totiž, že mi odumírá barevný nerv v očíčku, že potřebujeme hodně cvičit ať nejsem slepá – jenomže ty pomůcky jsou pro mou maminku a mého nevlastního tatínka dost nákladné, částka se pohybuje od 10 tisíců až do 100 tisíců, a potřebuji jich víc, než jednu.
V únoru roku 2021 jsme začali jezdit na oční kliniku do Brna. Taky to máme s maminkou trochu z ruky. Tam mi ale z dosavadních 3,5 dioptrií naměřili 5 dioptrií, řekli mamce o tom slabém barevném nervu a potvrdili lehký strabismus oči (čeká nás operace v pozdějším věku ). To už je na nás hodně.
Dekuji každému, kdo aspoň malinkou částkou na mě přispěl.
Moc si toho všichni strašně vážíme.
S pozdravem rodiče a Emmička
