To byste nevěřili, co je možné. Popularizace knihy se ujal Andrej, a to velmi originálním způsobem. Na elektrofakultě ČVUT, kde studuje druhým rokem kybernetiku a robotiku, mají předmět „Prezentační dovednosti“. To bych fakt nevěřila, kdyby mi to neřekl. Takže budoucí kybernetikové a robotikové se taky musí umět vyjádřit před publikem, což je mi jako novinářce velmi sympatické.

Celá jeho prezentace ve čtvrtek 27. března ve 14.30 hod. měla jako motto citát řeckého filozofa Senecy „Nezáleží na tom, odkud přicházíme, ale kam směřujeme“, což vystihuje téma ukrajinských uprchlíků. A musím se přiznat, že mi velmi zalichotilo, jak o mně jako o autorce hovořil před publikem 25 svých spolužáků a vyučující:

„Momentálně nad touto knihou pracuje jedna moje známá česká novinářka. Jmenuje se Dana Čermáková. Hodně se podílí na popularizaci ukrajinské kultury v Čechách a taky píše o tom, jaká je teď situace na Ukrajině, což pro mě jako Ukrajince je strašně moc důležité, podporovat spolupráci Ukrajiny a Česka.“

No, a abych se tou chválou nezahltila, ještě citace o knize z jeho úst: „… Ona v ní popisuje 10 příběhů Ukrajinců a jejich rodin, kteří kvůli válce byli donuceni se přestěhovat z Ukrajiny do Česka a začít tady svůj život úplně nový. Neměli kamarády, neměli bydlení, neměli práci ani neuměli jazyk, ale přesto dokázali prosadit se do českého prostředí a do české společnosti, udržet se tady, pokračovat život. Takže toto jsou reálné příběhy, nejsou to žádné vymyšlené historie, takže pro mě je toto strašně aktuální a důležité. …“ 

Po napadení Ukrajiny ruským agresorem jsem během měsíce napsala biografii Volodymyra Zelenského. Nikdy předtím jsem žádnou knihu tak rychle nenapsala. Je ve stejné vysoké polygrafické kvalitě jako všechny mé předešlé knihy – s barevným přebalem a barevnou obrazovou přílohou a troufám si říci, že je zcela vyčerpávající, pokud jde o fakta o životě Zelenského, o ukrajinskou historii i pokud jde o zmapování začátku války.

Kdo přispěje víc jak 600 korun, dostane ji ode mě i s mým podpisem.

Budu pro vás mít překvapení.

Je úžasné hovořit s „mými Ukrajinci, kteří mi rozumějí“ – omlouvám se velikánovi naší hudby za parafrázi -, protože oni vám ze začátku rozhovoru vykají, ale potom v zápalu líčení událostí vám najednou začnou tykat: víš, když… a tomu musíš rozumět… atd.

Je to velmi půvabné a hlavně bezprostřední, cítila jsem u všech rozhovorů,že jsem jejich kamarádka, blízký člověk, ke kerému mají důvěru.  A na to se nezapomíná… toho si člověk cení.

Olga mi byla dopředu představena jako sochařka, která vytváří z keramiky krásné, originální sošky. Doporučila mi ji Yana, restaurátorka obrazů, autorka zcela netypických ukrajinských národních panenek „motanka“ a nyní i začínající multiumělkyně, která spojuje malbu, výšivku, keramiku… připravuje výstavu, a ta bude opravdu mimořádná. Momentálně pracuje na obřím obrazu nazvaném Bazén v Podolí, protože tam se prý po příchodu do Prahy cítila nejlépe, to prostředí ji uklidňovalo. Chápu ji plně, nedoslýchá, a tak pro ni bylo tiché prostředí modře nasvícené vody v bazénu rájem…

Ale vrátím se k Olze. Jak jsem při rozhovoru, který byl veden pouze v angličtině, zjistila, ona je především grafická specialistka v oboru počítačových her, pracuje v americko-izraelské společnosti jako manažerka celého grafického oddělení. Já mám s angličtinou v takovém rozsahu trochu problém, tak přišel její přítel, pocházející ze Slovenska. Bylo to půvabné – oni spolu anglicky a já na něj česky… Ale Olga základní věci rozuměla. Byla hrozně fajn, ostatně jako všichni „moji Ukrajinci“, a když mi na závěr líčila, jak jsme ji přijali my, Češi, jaká tady panovala neskutečná solidarita, všichni se snažili pomáhat… rozbrečela se. Ty slzy byly nefalšované.

Odcházela jsem s pocitem, že mojí knížkou tak trochu, malinko, jen nepatrně splácím hodným českým lidem jejich vklad, ochotu, soucítění, sounáležitost… aby nepochybovali, že ukrajinští uprchlíci jsou vděční a šťastní a odhodlaní tady pracovat a být užiteční, prostě – mají nás rádi. Protože jsme si tak podobní…

Pořád mi chyběl desátý člověk, který by uzavřel moji knihu. A mám ho!  Je to Olya, sochařka, se kterou budu dělat rozhovor v pondělí 10. března. Už se moc těším, protože je to kamarádka další úžasné holky Yany, restaurátorky starých obrazů, autorky autentických ukrajinských panenek motanky a nyní malířky. Připravuje velkou výstavu a je fakt hodně originální. Ty panenky nejsou obyčejné panenky, je to něco jako ty, do kterých pícháte… ale tyhle jsou dělané na míru. Neskutečné…