Představení projektu

Jmenuji se Pavla je mi 53 a jsem z Prahy. Navštěvuji jako dobrovolník domov seniorů Senlife v Mělníku a zároveň jsem Ambasadorem  Nadačního fondu Senlife.

Procházela jsem Donio a je mi smutno. Nebo jsem spíše zklamaná. Doufala jsem v pomoc, vyjádření empatie k seniorům. Říkala jsem si, že když se daří vybrat peníze na vydání knihy, která bude zajímat jen malý okruh čtenářů, nebo natočit klip neznámého umělce…atd atd, že mají senioři šanci. Mýlila jsem se. Kdybych chtěla pomoci zatoulanému koťátku, nebo štěňátku měla bych asi větší šanci. A z toho je mi smutno. Mě to ale neodradí a budu pomáhat dál. 

Poslední dva měsíce života v domově Senlife – klášter Mělník strávil i můj tatínek. Zaujalo mě, jak se v domově o své svěřence starají, pečují o ně s láskou a nebetyčnou trpělivostí. Tatínkovi vrátili důstojnost a mě klidný spánek, že je o něj opravdu dobře postaráno. Od doby kdy tatínek zemřel jezdím 1–2 týdně do domova pomáhat. Jako každý domov seniorů zápasí o každou finanční částku. Snažím se tamním obyvatelům alespoň trochu zpříjemnit jejich pobyt kulturními programy. Mají moc rádi koncerty a hudební vystoupení. I když většina umělců hraje za minimální odměnu, někteří se své odměny i zřeknou a hrají jen za úhradu cesty, přesto výdaje jsou nutné, aby se udržela kvalita. Domovu se snažím pomoci svými prostředky již rok, ale i ty jsou omezené.  Pomáhá se postiženým, pomáhá se kdekomu, ale na seniory se někdy…nebo spíš často zapomíná.  Mrzí mě když vidím na co vše se dá „vybrat“ nemalá částka, ale naše rodiče, prarodiče … opomíjíme.